„Pokud chceme mít hezké vztahy, nejdůležitější je rozvíjet vztah k sobě,“ motivuje koučka Dagmar Kožinová

Dobrý den, Dášo. Mohla byste nám prosím na začátek prozradit něco o sobě?

Dobrý den, děkuji za příležitost sdílet některé mé myšlenky. Mám mnoho životních rolí. Mimo té osobní roviny, kde jsem partnerkou, matkou, babičkou, vášnivou cestovatelkou i průvodkyní, jsem lektorkou, koučkou, mentorkou a taky spisovatelkou. Mnoho let jsem byla manažerkou a vedla obchodní a marketingové týmy. Mám vystudovanou ekonomii, psychologii.

Při mé současné práci se věnuji zejména pozitivní psychologii. Ukazuji lidem, jak je možné žít spokojenější život a to v mnoha různých rovinách. V korporátech školím o psychické odolnosti, efektivnosti, pozitivní psychologii, přijímání změn až po osobní konzultace nad rozchody, těhotenstvím.

Příležitostně píšu do časopisů a taky na své blogy. Vytvořila jsem několik projektů. Pro ženy, který se zabývá ženskou cykličností, projekt s rozchodovou tématikou a umění vést. 

Jak pracujete se svými klienty, kteří si prošli složitým rozchodem nebo mají za sebou velká životní zklamání? 

Povídám si s nimi. Vnímám jejich bolest, jejich příběh a s pomocí otázek a nadhledu jim ukazuji světlo, které oni nevidí. Každý příběh je jedinečný. Stejně jako každý můj klient. Nehodnotím, neposuzuji.

Poslouchám co mi říkají a často i to, co mi neříkají. Učím je, jak se v nové situaci zorientovat. Jak pochopit co se děje, co se stalo. Ale taky jak si vrátit do života radost, případně znovu otevřít lásce. Procházím s nimi jejich rozchodový proces až do konce. Tak, aby si zpracovaly emoce, které nejsou zpracované a posunuli se až do poslední fáze rozchodu. Aby dokázali uzavřít tuto kapitolu života a díky tomu mohli začít psát novou. Často jde i o lidi, kterým někdo blízký zemřel. Nebo o ztrátu dítěte a jiné zklamání a bolesti. Život je dost pestrý a přináší nám mnoho různých příležitostí. 

Samozřejmě povídání je jen začátek. Některé klienty provádím i jejich individuálním rozchodovým rituálem. U jiných používám běžné koučovací nástroje, u jiných velmi speciální práci často i s jejich podvědomím. Je to velmi individuální proces. 

Jak dlouho to trauma z nepovedeného vztahu či z jiné takové zkušenosti může trvat? 

Někdy jsou to měsíce, ale pro někoho to může být i mnoho let. Někteří se nesmíří ani do konce života. Ráda na toto téma hovořím, aby si to lidé více uvědomili. Pojďme si odpustit. Protože pokud neodpustíme, je to jako bychom drželi jeden druhého ve svém životě. A hlavně nám se uleví.

Takže je to vlastně trošku sobecký počin, který je podle mého velmi prospěšný i pro naše okolí. Naučme se tedy vnímat naše pocity, potřeby a pokud s nimi neumíme pracovat, hledejme cesty (možná i v podobě terapeuta, kouče), jak s tím vším naložit. Protože jednoznačně se nám uleví. 

Existuje nějaký postup, jak se z té porozchodové nálady dostat rychleji? Máte na to nějaký recept?

Samozřejmě někdy je to složitý proces. Je potřeba si uvědomit, že každá ztráta, náročná změna nás prostě bolí. Někdy ty šrámy jsou opravdu velké a potřebují čas. Nedá se říct nějaký jednoduchý postup a když ho dodržíte za měsíc máte klid a pohodu.

V mé knize návod popisuju. Je tam popsán celý rozchodový proces od začátku až do konce. Čtenáři tam najdou inspiraci, jak si projít jednotlivými fázemi. Stručně je nastíním.

První fází je popírání. Odmítáme uvěřit, že náš vztah končí. Fáze, která je mnohdy i několik měsíců či let. Víme, že je potřeba odejít, vztah ukončit, protože může být destrukční, ale my v něm stále setrváváme. 

Tato fáze už se promíchává s další a tou je emoční fáze. Od strachu ze samoty, selhání až po hněv, vztek, nenávist vůči druhému, ale často i vůči sobě. Obviňování kdo, za co a proč. Velmi náročná fáze, ve které vyplynou na povrch temné stránky.

Pokud se nám podaří emoce zpracovat, můžeme se posunout do další fáze a tou je převzetí přiměřené míry odpovědnosti. Vztah je o dvou lidech a každý má svůj díl. Zároveň se tím posouváme do plného převzetí zodpovědnosti za svůj život i třeba “nepodařený” vztah. Z této fáze si můžeme odnést opravdu hodně. Poučit se do dalšího života. 

Na tuto fázi navazuje fáze přeformulování nebo-li nalezení pozitivních věcí na změně či konci. A pak už se můžeme otevřít novým začátkům. 

Někdy se vše zamíchá a fáze se různě přesouvají. Je to prostě velmi individuální. 

Co když se jedna nebo druhá strana neustále připomíná, sype do rány sůl a zabraňuje tak překonání rozchodu?

Toto je možné jen když to ta druhá strana umožní. Každý z nás může říct ne. Každý z nás má právo ze vztahu odejít, vystoupit z partnerské role. Je jasné, že někdy je to složité, protože tam můžou být děti, majetek. Nicméně věřím tomu, že je to i na nás, jak se chová druhá strana.

Takže pokud se to děje, budu přemýšlet nad tím proč a jakým způsobem to ovlivňuji já. Můžu s tím něco udělat? Můžu nějak pomoci té druhé straně se posunout dál? A ano, někdy je to možná i o tom na nějakou dobu úplně přerušit kontakt. 

Věřím na přátelství po rozchodu. Nakonec mé bývalé partnery vnímám jako mé nejlepší přátele. Jenže někdy to nejde hned a chce to mít odstup. 

Setkala jste se s problémem, že si lidé už po takovém zklamání nedokáží pustit nikoho k tělu? Nemohou v srdci najít lásku? Pokud ano, je nějaká cesta, jak z toho ven? 

Ano. Často. Zraněná srdce, která jsou často zavřená. Někteří i několik let po rozchodu pořád čekají, že jejich ex přijde zpět.

Co s tím? Posunout se v rozchodové fázi dál. Přijmout, že se stalo, otevřít oči. Ovlivníme sebe, ale nemáme vliv na druhého člověka. Pokud se někdo rozhodne, že s námi svůj život nechce sdílet, je potřeba to přijmout. Naučit se nelpět. A zase zapojit otázku – co s tím mohu udělat? 

Možná žádnou cestu nevidíme, pak bych hledala někoho kdo mi s tím pomůže. Někdy totiž jen čekat na to, že vše vyřeší čas, nemusí úplně fungovat. Některé slzy je prostě potřeba vyplakat. 

Sice je v této nepřející době složité se seznámit, ale i přesto se zeptám. Jak poznáme, že je to ten pravý/pravá? Je to vůbec možné?

Děkuji za tuto otázku. Myslím, že trápí mnohé z nás. Je to konečně ten pravý? Ta pravá? Často to tak na začátku vztahu vidíme. Konečně mám někoho s kým to vyjde a budeme spolu až do konce života. Tato ideální romantická představa nám pak nastavuje často nereálná očekávání na našeho prince či princeznu.

V počátku vztahu máme nasazené růžové brýle, které prostě jednoho dne sundáme a najednou nám ve vztahu třeba není dobře. Možná i díky přehnaným očekáváním a neschopnosti vidět realitu. Pak jsme zmatení i z toho, že přece to je ten pravý. Možná je tedy lepší k tomu přistoupit jinak.

Brát to tak, že tento člověk je teď pravý pro tento životní okamžik. Teď je tady s námi a je nám spolu hezky. Nikdo z nás neví co bude za pár let. Oba partneři se nakonec vyvíjí a mohou se stát doslova někým jiným. 

Chápu však, že pokud chceme vztah posunout, mít děti, případně řešíme bydlení a podobně, ta otázka se stejně znovu objeví. Pak tedy vnímat sebe, své pocity. V každém vztahu někdy dojde k nedorozumění. Možná je klíčem takové pravidlo psycholožky Barbary Fredrickson. Na jednu negativní událost připadají 3 pozitivní. To už je celkem lehce uchopitelné. Pokud je tomu naopak, pak možná tento vztah, tento partner, není ten pravý. 

Problémem v mnoha vztazích je komunikace. Ta by měla začínat u vnímání vlastních potřeb, pocitů a pak schopnosti je vykomunikovat. Existují psychologové a jejich studie, kteří dokázali na základě rozhovoru mezi partnery s vysokou pravděpodobností odhadnout jestli spolu pár vydrží nebo nikoli. 

Osobně si myslím, že každý vztah, který prožíváme je pro nás v tu chvíli důležitý, něco se skrze ten vztah učíme. Z některých vztahů je však dobré najít cestu ven. A jak to poznáme? Právě přes vlastní pocity, emoce, které prožíváme. 

Moc děkujeme za rozhovor. Je ještě něco, co byste chtěla čtenářům vzkázat? 

Pokud chceme mít hezké vztahy, nejdůležitější vztah, který je třeba rozvíjet je vztah k sobě. Možná se to někomu může zdát jako klišé. Za mě je to velká pravda. Jestliže dokážu být spokojená a šťastná sama se sebou, v partnerství se tento pocit může ještě znásobit.

Pokud jsem naopak nespokojená a nešťastná, na začátku partnerství můžu pociťovat hezké emoce, ale pak se jednou proberu a zjistím, že jsem znovu nespokojená a nešťastná. Žádný partner mi nepomůže.

Tudíž mé závěrečné doporučení je možná jednoduchá otázka: Co můžete dnes udělat, abyste se cítili dobře?

ČTETE RÁDI ROZHOVORY?

Zakladatelka Soulmio.com Simona Zábržová: Padlo tabu, že jít k psychologovi rovná se být blázen.